Sbírka :

ŽIVOTE NEJDRAŽŠÍ, JSI RADOST I ŽAL

 

Jsem

Jsem.

A nemám tušení velikého daru života.

Daru bytí a hledání tajemství hlubin země

i plejád bezejmenných hvězd.

 

Jsem.

Zrozená z nesmírné touhy poznání

a nekonečných možností tvořit.

 

Nasávám v doušcích střípky života

a skrze ně budím smysly,

jenž vnímají světlo i stín.

 

Sbírám moudrost z plodů svých ztrát

a plním se v úžasu,

že jsem radost,

když pláčem smývám,

co nezměním,

když jiskrou pochopení rozsvítím

a skládám svůj slabikář šťastných chvil.

 

Všechno je prach –

vonící milovanou zemí

i tancem mléčné dráhy.

A každé zrnko nese poselství nekonečných podob.

Podob pravdy

a já hledám její skutečnou tvář.

 

Jsem.

Jsem prach,

jenž nese v duši zpověď časů

a její pohled míří k nebesům…

 

 

Jsou jich tisíce

 

Svítají rána v pomalém tlukotu života              

a zvolna zrychlují svůj tep.

Iluzorní čas se myslí mihotá

a příběh dneška právě teď vzlét.

 

Den uzrál večerem -

snad byl pouhým snem?

Snad byl právě on - 

tím nejkrásnějším dnem!

 

A zrodí se nové z odrazu měsíce

a každý je krásný

a jsou jich tisíce.

 

A každý Tvým přáním se podobat může,

to když budeš opravdu,

opravdu chtít,

a nikdo víc jej změnit nemůže,

jen Ty ho  jediný

můžeš do dlaní vzít.

 

 

Lenivá touha

 

Mana už nepadá

a cítit je takový hlad.

Lenivá nuda čeká na stříbrný tác.

Číšníka se nedočká.

Je třeba vlastních kroků.

Jaká nechuť prázdnoty ducha k bohatství

tak sladkému.

 

Jen se tak rozejít

ke stolu života…

 

S vírou nadbytku pro každého.

 

 

Obraz

 

Chvíle plynou sem a tam.

Život vypnul zvuk.

Neslyším hlas,

jen obraz mění obsah,

ale jako by neměl duši.

Přesto ke mně mluví,

ale nerozumím mu.

Nechápu jeho barvy,

jeho tahy.

Je divný.

Když se na něj dívám -

padám.

 

Chci vzhůru!

Jiný obraz tu není.

Jen prázdný rám a plátno.

 

Kdo namaluje nový?

A pochopím ho?

Zkusím si namalovat svůj…

 

A možná ho nepochopí jiní…

 

 

Střípky zrcadel

 

Jakoby zrozením zrcadlo rozházelo střípky

a život chtěl slepit v něm moji tvář.

Z tisíců podob, ať kdykoliv se dívám,

tváři v tvář pravdě,

stále se bráním té podobě,

tomu odrazu v něm,

že nejsem to já.

 

A přece – zrcadlo – učiteli můj

nezkreslíš,

co v tobě tolik odmítám.

A tak každý střípek vyčištěn

slepuji k rámu

a šťastný bude duši den,

až vyplní se zcela z tváří „cizích“,

až každý střípek přijat bude,

takový jaký skutečně je,

s tou nedávno cizí tváří,

teď vím,

že má je

a těším se z toho,

že jeden ze střípků zase je vsazen

a že je ve své podobě přijat a pochopen.

 

Pak už jen a jen

pro spadlý pramen vlasů

nebo řasu spadlou z bláznivých úsměvů 

posloužíš mi zrcadlo,

abys zkrášlilo -

co čisté už jest.