Sbírka:
TAK DOTKNOUT SE BOHA I HVĚZD
Blízká duše
Skrz nebe myšlenka proletěla,
rozum za ní pomalý byl
a hledá obraz jitra zaslíbených dní.
Ruce jak plody ztěžklé větve zvedají se
a sají proudy pokorné věčnosti.
A srdce nejvyšší tón s andělem zpívá,
tón nejvyšší lásky v Bohu stvořené,
pro duši blízkou,
pro duši vzdálenou,
pro duši,
co jméno Tvé
i jméno každého má.
Démant
Z cihel nejvyšších pravd stavím v srdci chrám,
květy andělské něhy v zahradách duše zalévám.
Perly vzácných okamžiků na nit moudrosti navlékám,
do jejich středu démant ze světla lásky dám.
To ve chvíli pokory a života poznání,
ve chvíli,
kdy dotkla jsem se Tebe,
můj Bože v nebi i na zemi
tak poznávám i sebe,
když v duši ticho zní,
ticho věčného svítání.
Zlatý vůz
Naivní den,
naivní sen,
zlá houba ztratila svůj jed
a napříč touhou přejel Zlatý vůz.
Lesku tolik skrývá,
v kolech času nestaví,
jen odlesk zůstal,
co mžikem vzplane tmou
a přesto noc upálí
i pradávné skřítky šklebící se v skrýších,
pokouše oklamat růží trnitou,
že uvadne beztak.
A přejel Zlatý vůz.
A odleskem rozsypal jiskry svítání
do každého přání,
do jitra včerejších zítřků
i do smrti,
jenž mává ránem zrození,
tak čistého v naději být nebesům blíž
kde Zlatý vůz nikdy nestaví…
Kdo vymyslel hřích
Copak můžu být Tvůj hřích,
když z dokonalosti Tvé vzešla jsem?
Copak skrz mrak k světlu jít
je dar svobody podveden?
Copak jsi i Ty můj hřích,
když víra v Tebe dál mě svádí,
když nemusím se v hanbě skrýt,
jak skutky někdy duši pálí!
Vždyť temný stín nás taky chrání
když se kdosi pravdě brání.
Kdyby všechno opak byl
i Ty bys Bože byl můj hřích,
když bez soudu žehnáš každičký čin,
nerovné cesty v alejích vin,
vždyť svobodu dal jsi životu mému,
a stvořil jsi člověka k obrazu svému.
To člověk v bázni hřích si do úst bral
a neví ustrašen,
že sám jméno "vina" ,
jen on sám mu dal.