Sbírka:

TAK DOTKNOUT SE BOHA I HVĚZD

 

Blízká duše

 

Skrz nebe myšlenka proletěla,

rozum za ní pomalý byl

a hledá obraz jitra zaslíbených  dní.

Ruce jak plody ztěžklé větve zvedají se

a sají proudy pokorné věčnosti.

 

A srdce nejvyšší tón s andělem zpívá,

tón nejvyšší lásky v Bohu stvořené,

pro duši blízkou,

pro duši vzdálenou,

pro duši,

co jméno Tvé

i jméno každého má.

 

 

Démant

 

Z cihel nejvyšších pravd stavím v srdci chrám,

květy andělské něhy v zahradách duše zalévám.

Perly vzácných okamžiků na nit moudrosti navlékám,

do jejich středu démant ze světla lásky dám.

 

To ve chvíli pokory a života poznání,

ve chvíli,

kdy dotkla jsem se Tebe,

můj Bože v nebi i na zemi

tak poznávám i sebe,

když v duši ticho zní,

ticho věčného svítání.          

 

Zlatý vůz

 

Naivní den,

naivní sen,

zlá houba ztratila svůj jed

a napříč touhou přejel Zlatý vůz.

 

Lesku tolik skrývá,

v kolech času nestaví,

jen odlesk zůstal,

co mžikem vzplane tmou

a přesto noc upálí

i pradávné skřítky šklebící se v skrýších,

pokouše oklamat růží trnitou,

že uvadne beztak.

 

A přejel Zlatý vůz.

A odleskem rozsypal jiskry svítání

do každého přání,

do jitra včerejších zítřků

i do smrti,

jenž mává ránem zrození,

tak čistého v naději být nebesům blíž

kde Zlatý vůz nikdy nestaví…

 

Kdo vymyslel hřích


Copak můžu být Tvůj hřích,

když z dokonalosti Tvé vzešla jsem?

Copak skrz mrak k světlu jít

je dar svobody podveden?

 

Copak jsi i Ty můj hřích,

když víra v Tebe dál mě svádí,

když nemusím se v hanbě skrýt,

jak skutky někdy duši pálí!

Vždyť temný stín nás taky chrání

když se kdosi pravdě brání.

 

Kdyby všechno opak byl

i Ty bys Bože byl můj hřích,

když bez soudu žehnáš každičký čin,

nerovné cesty v alejích vin,

vždyť svobodu dal jsi životu mému,

a stvořil jsi člověka k obrazu svému.

 

To člověk v bázni hřích si do úst bral

a neví ustrašen,

že sám jméno "vina" ,

jen on sám mu dal.